NEW DOC.CZ: TÉMA „SALÁM A SPOLOČNOSŤ“ – „ŠMEJDI“ / O FILME BUDE EŠTE POČUŤ

Print Friendly

…    KRÁTENÉ    /     PODĽA SERVERU LIDOVKY    

ANGAŽOVANÁ PUBLICISTIKA  ŽIVOTNÉHO TYPU 

Je zvrácené, co staří lidé snesou pro „kus salámu“ , říká dokumentaristka


(Rozhovor 7. června 2012)  Rok objížděla Silvie Dymáková předváděcí akce pro seniory, aby o tomto fenoménu „vytvořila obraz“. A vyzkoušela si , jaké to je, být v pozici manipulovaného. A vznikají z toho Šmejdi, který je  hodinovým publicistickým dokumentem, který má dát seniorům zrcadlo. „Má to být také sonda, jak se naše společnost vyvíjí a kam až jsme schopni dojít,“ říká dokumentaristka. Sylvie D. několik let dostávala od babičky k Vánocům pánve a další věci z předváděček. : „vymývání mozků“ důchodcům. Vzala jsem si s sebou už skrytou kameru… a co se odehrávalo, předčilo moje nejhorší očekávání.   ‚Ale Silvi, vždyť to bylo dobrý, nic se špatného se nedělo, vždyť ten pán byl hodnej.‘  Oblečená, s kabelkou a namalovaná, tak mě tam nepustili. Pak už jsem ale na sebe vždycky naházela nejhorší oblečení, jela jsem nenalíčená a vzala jsem si brýle a igelitku, abych vypadala jako ze sociálně slabší vrstvy. A chovala jsem se tak, aby mi věřili, že s nimi hraju jejich hru a že pro ně nejsem nebezpečná. Vžila jsem se do role holky, která je na neschopence a doprovází  babička a nepustili je kvuli podezření z  ČOI. Přišla tam se svojí vrstevnicí (30 a jí 35). Přišly jse na akci, která byla předem oznámená.  Nepustili jich tam protože prý neměly pozvánku. Jeden pak pošeptal druhému: ‚Ty vypadají, že jsou z čoiky.‘ A já mu řekla: ‚Co jste to říkal o čoice?‘ A on mi odpověděl: ‚Slečno, vdolky, vdolky, že budu mít o obědu, už se mi tady dělaj.‘   Manipulace, nátlak, ponižování. Co všechno zachytily skryté kamery? Dokument, který je autentickou sondou pod pokličku fenoménu dnešní doby otevřeně popisuje, co se opravdu děje na předváděcích zájezdech pro seniory. Autorky scénáře, Silvie Dymáková a psycholožka Romana Mazalová, jezdily v utajení po předváděcích akcích několik měsíců. Zažily výhrůžky, nátlak, ponižování, tedy přesně to, co zažívají při nákupu předraženého nádobí senioři. Prodejci mluví o lidech, kteří si zboží nekoupili a smlouvu podepsat odmítli, jako o šmejdech.. ta zvěrstva, byl to vnitřní boj. I když jsem tam už byla tolikrát, na poslední akci jsem se nedokázala ovládnout. Byla jsem s jedním seniorem, který už principy předváděček znal, ve vesnici Slepotice u Pardubic. Prodejce mu najednou na stůl předhodil obálku, ale senior ji odmítl se slovy ‚Ale já nic nechci‘. V tu chvíli předváděč začal svou klasickou dehonestaci: ‚Pane, vy jste nevděčný, nedostanete oběd, firmě nedokážete nic dát, půjdete domů pěšky.‘ Tak se senior Jaroušek rozklepal, protože dostal strach, že by se domů, do své zapadlé vesnice, nedostal. Prodejce byl spokojený, že to zabralo, a tak si dědečka vzal ještě na chodbu a já slyšela, jak tam na něj křičí. Když se vrátili, odvedl ho v sále za plentu a já měla strach, že ho začne nutit do podpisu nějaké šílené věci. Vletěla jsem tam a říkám: ‚Myslím si, že vaše reakce byla neadekvátní a vy toho pána přece nemůžete jen tak poslat domů pěšky.‘ A prodejce odvětil: ‚V klidu, slečno, nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není. Pak mě začal oslovovat vole: ‚Běžte si sednout a nepleťte se do toho, vole.‘ Bránila jsem se, že mě přece nemůže takhle urážet. Nato prodejce poslal Jarouška sednout, vytáhl si mě na chodbu a tam to začalo. Oni přesně ví, jak lidi zastrašit. Naruší vám intimní zónu, z deseti centimetrů vám do obličeje křičí cokoli. Já jsem si třeba vyslechla, že jsem bezvýznamná nula, co v životě nic nedokázala. ‚Co si, vole, holčičko, vole o sobě myslíš, jseš nějaká hvězda nebo co jsi sem přijela předvádět?‘ Takhle do mě šil pět deset minut. Chtěla jsem se verbálně bránit, ale řval čím dál víc. Snažila jsem se tedy zůstat mírná, argumentovat, ale nechtěla jsem prozradit, že jsem dokumentaristka. V tu chvíli jsem ztratila jakoukoli rozlišovací schopnost. Soustředila jsem se jen na jeho žílu na čele a čekala, kdy mi dá pěstí. Tohle bylo čisté zastrašování a já bych si do té doby neuměla představit, co to udělá s lidskou psychikou. Mimo jiné mě pak ze sálu vyhodil. Vrátil mi jízdné, a já šla pěšky do vedlejšího města a čekala, až pro mě přijedou kamarádi. Z tohohle zážitku jsem měla noční můry a ačkoli se považuju za silného člověka, tohle mě dostalo.  Vůbec si to neuvědomují. Na prodejce se dá svým způsobem nahlížet jako na oběti, tím je ale nechci omlouvat. Když se kolegyně jednoho z nich zeptala, ten člověk vypadl z role. Vypadalo to, jako když herec na jevišti zapomene text. Na chvíli se proměnil a tvrdil, že si vydělá hodně peněz. Ona se ho ale ještě stihla zeptat, jestli by tam pustil svoji babičku. Odpověděl: ‚To bych jí radši zlomil nohy.‘ Pak si to ale uvědomil, vrátil se do role a začal jí nabízet kufry.  Prodejce má sako, buduje si hierarchii ve skupině, působí jako pán. Na důchodce působí a věří mu. Všichni jsme se totiž odmalička učili uznávat autority. Prodejci se také často odvolávají na různé osobnosti a celebrity a důchodce si v tu chvíli řekne, že je oproti nim úplná nula. Proč podle vás senioři předváděcí akce navštěvují? Jezdí tam opakovaně a jsou ochotní snášet šílené scény jen proto, aby ten salám zdarma dostali zase. Někdy ale dárky zdarma nedostanou, ale pro ně je to taková loterie, cukr a bič. Byli jste hodní, dostanete dárek. Tímhle přístupem si je firmy získávají. Je to stejné jako hrací automaty. Bez nadsázky to lze označit za závislost, se kterou by se měli léčit.

Na prezentačnej fotke Silvia Dymáková

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply

Powered by WordPress | Designed by: video games | Thanks to Wachdienst, Trucks and SUV