BOHUMIL HRABAL – ZREJME S M. KUNDEROM NAJZNÁMEJŠÍ ČESKÝ PROZAIK, NÁS OPUSTIL PRED 15 ROKMI

Print Friendly

BRATISLAVA – PRAHA

(CN-vydáno: 02.02.2012, 01:00 | aktualizace: 02.02.2012 03:46) MEGAUPLOAD – INKLUZÍVNE VZDELANIE

Před 15 lety tragicky zemřel magický vypravěč Bohumil Hrabal. V podobě Bohumila Hrabala vstoupil do české literatury druhé poloviny dvacátého století autor nevšedního pozorovacího talentu a především strhujícího vypravěčského stylu. Za svého života byl vedle Milana Kundery světově nejznámějším českým prozaikem a jeho dílo bylo přeloženo do tří desítek jazyků. Od tragické smrti Bohumila Hrabala uplyne 3. února 15 let. Hrabalovy literární hrdinové, které nazýval pábitelé, se občas chovají nerozumně a pošetile a hodně si vymýšlejí, přesto dokážou najít krásu tam, kde by ji nikdo na první pohled nehledal. Hrabal o nich říkal: „Tam, kde jsem zklamal já jako člověk, tam zklamou i mí hrdinové. A na co já jsem pyšný, a to jsou obyčejné lidské maličkosti, na to jsou pyšní i mí hrdinové.“ Téměř třiaosmdesátiletý spisovatel zemřel v roce 1997 po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce. Jeho smrt při krmení holubů byla krutě symbolická a zároveň obestřená pochybnostmi. Šlo o náhodu, nebo si zvolil smrt sám? Hrabal v té době byl v nemocnici už dva měsíce. Přednosta ortopedické kliniky Pavel Dungl uvedl: „Jeho nejvážnější nemoc se jmenovala stáří… Byl stižený povšechnou artrózou.“ Podle Dungla byl Hrabal ráno osudného dne v dobré náladě. Na druhou stranu ale v posledním období trpěl také depresivními stavy a o smrti hovořil. Policie případ označila za nešťastnou náhodu. Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně. Kdyby nemanželského syna Marie Kilianové později neadoptoval jeho otčím, nymburský sládek, byl by slavný spisovatel dnes znám jako Bohumil Kilian. Malý Bohumil rád četl a oblíbil si příběhy, které vyprávěli dospělí v pivovaru. Po maturitě studoval práva na Univerzitě Karlově v Praze, ale kvůli uzavření vysokých škol v období okupace studia dokončil až v roce 1946. Během války pracoval mimo jiné jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se (stejně jako všechny jeho profese) odrazilo i v jeho literární tvorbě. Po válce vystřídal řadu zaměstnání – byl například pojišťovacím agentem a obchodním cestujícím. Jako brigádník Spojených oceláren Kladno utrpěl úraz, po kterém v roce 1956 nastoupil ve sběrně starého papíru v Praze. Ve stejném roce se oženil s Eliškou zvanou Pipsi. Od roku 1959 byl krátce kulisákem v Divadle S. K. Neumanna.
 A kromě toho také psal – nejprve jen pro sebe a pár přátel. V roce 1963 mu vyšla první kniha – povídkový soubor Perlička na dně, která hned získala Cenu nakladatelství Československý spisovatel za nejlepší dílo roku. Následovaly další – například Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky. To už byl spisovatelem na volné noze. Kvůli omezenému publikačnímu prostoru ale v dalších letech vycházela řada jeho knih v zahraničí nebo v samizdatech. Například slavný román Obsluhoval jsem anglického krále z roku 1971 vyšel v Česku oficiálně až v roce 1989. V době politické normalizace byl Hrabal vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. Tento stav trval až do roku 1975, kdy kulturní týdeník Tvorba uveřejnil tendenčně upravený rozhovor, v němž spisovatel mimo jiné pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ. Hrabal tak sice na jednu stranu získal možnost publikovat (půl roku poté vyšla kniha Postřižiny), na druhou stranu ho ale odsoudila řada domácích i exilových intelektuálů. Ale i v dalším období byl Hrabal u komunistického režimu v nemilosti. Jeho knihy vycházely střídmě, stály se na ně fronty a byly bleskově vyprodány. Po roce 1989 se jeho starší díla prodávala ve velkých nákladech, on sám se zaměřil na psaní těžko zařaditelných textů, stojících na pomezí umělecké publicistiky a básnické prózy (Listopadový uragán). Poetický svět Hrabalových knih přitahoval i dramatiky a filmové tvůrce. Jeho téměř dvorním režisérem se stal Jiří Menzel (Skřivánci na niti, Postřižiny či Slavnosti sněženek). Menzlův film Ostře sledované vlaky získal dokonce v roce 1968 Oscara. Většinu života prožil Hrabal v Praze v Libni a na chatě v Kersku na Nymbursku. A přestože se postupně stal váženým spisovatelem, on sám byl k světské slávě skeptický: „Já žádnou pamětní desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čůrají psi.“

Inspirovali ho štamgasti v hospodách. Na jeho knihy ale stáli fronty i intelektuálové. Bohumil Hrabal, spisovatel, básník, filozof i hospodský vypravěč zemřel právě před 15 lety. Zůstala po něm Hlučná samota, Ostře sledované vlaky a další nestárnoucí prózy. Mnoho jeho hrdinů ožilo i na filmovém plátně. Strýce Jožina z Postřižin se nedalo zastavit, ale vypravěče Bohumila Hrabala vlastně také ne. Ve vzácném archivním rozhovoru, který poskytl Českému rozhlasu na jaře 1989 ke svým 75. narozeninám.  Svou zálibu v tzv. obyčejných lidech vysvětloval tím, že mezi nimi – v nymburském pivovaru – vyrostl:  „Mě zajímalo prostředí, ve kterém jsem žil od dětských let, jako pana Haška. Hovorový způsob. Pohyboval se v prostředí sociálně nikoli na vrchním stupni, spíše předposledním a posledním,“ řekl tehdy.  Čtenáře baví věčný pábitel Bohumil Hrabal i 15 let po smrti – a nejen u nás. Jeho knihy se čtou ve 30 jazycích po celém světě. Možná je to i tím, kolik perliček na dně dokázal v těch zdánlivě obyčejných lidech najít. Hrabal ležel na sklonku svého života v pražské nemocnici na Bulovce. Právě 3. února 1997 utrpěl zranění po pádu z okna. Podle jedné verze šlo o sebevražedný úmysl, další vysvětlení tragické události hovořilo o nešťastné události, když spisovatel krmil holuby za oknem.
Autor slavných knih Ostře sledované vlaky či Něžný barbar se narodil 28. března 1914 v Brně. Absolvoval reálné gymnázium, ale studium na právnické fakultě Univerzity Karlovy přerušila okupace Československa, dokončil jej až v roce 1946. Vystřídal několik zaměstnání, která se neslučovala s jeho akademickým titulem, ale stala se inspirací pro jeho známé publikace. Profesionální autor se z něj stal až v roce 1963, ale jeho činnost přerušila na počátku 70. let normalizace. V roce 1975 na základě zveřejněného sebekritického článku dostal Hrabal příležitost znovu publikovat, ale pouze v omezeném rozsahu.
Jeho první literární pokusy spadají do přelomu 40. a 50. let minulého století, ale z větší části šlo spíše o příspěvky do novin nebo krátké povídky. V roce 1959 dokončil svou knihu Skřivánci na niti, kterou potkal smutný osud. Titul nebyl vydán, námětu se chopil režisér Jiří Menzel, ale prakticky okamžitě po dokončení byl film zakázaný.
Hrabalův vstup na profesionální spisovatelské pole byl impozantní, během dvou let vydal tři knihy, které se dodnes považují za jeho nejlepší. Vedle dvou povídkových knih Perličky na dně (1963) a Pábitelé (1964) vydal Hrabal i Ostře sledované vlaky, jejichž příběh se odehrává na zapadlé železniční stanici v období druhé světové války. I tuto předlohu zfilmoval režisér Menzel a jejich kvalita byla oceněna ziskem Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Zfilmování se dočkaly i další jeho publikace Postřižiny či soubor povídek Slavnosti sněženek. Něžného barbara, který poprvé vyšel v roce 1973, zase s úspěchem uváděl pražský Činoherní klub.
Osud Bohumila Hrabala byl spjatý i s kinoautomatem Svět v pražských Vysočanech. Tato zajímavá architektonická stavba se stala názvem dalšího souboru Hrabalových povídek. Vzhledem k zákazu činnosti byl spisovatel nucen část své tvorby vydávat samizdatově nebo v cizině. To postihlo i další proslulý Hrabalův titul Obsluhoval jsem anglického krále. Snímek, který už tradičně na plátno převedl Jiří Menzel v roce 2006, bylo oceněno čtyřmi prestižními cenami Český lev za nejlepší film, režii, kameru a herecký výkon ve vedlejší roli (Martin Huba).

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply

Powered by WordPress | Designed by: video games | Thanks to Wachdienst, Trucks and SUV